Takový normální víkend ...

Opravdu, byl to takový normální víkend. Původně jsem jej chtěl celý strávit na chatě v Babicích, což je jedno z míst, kam si jezdím "dobíjet baterky". Také jsem chatu v posledních letech zanedbával a to se na jejím stavu podepsalo.  Moje odhodlání zlomil až plakát na nádraží ve Strančicích, kde každé ráno při cestě do práce přestupuji, který zval na pouť v Pečkách, což by samo o sobě nebylo tak zajímavé, jako to, že z Prahy jede při té příležitosti zvláštní parní vlak, v Pečkách se koná výstava modelových kolejišť a burza a hlavně, jede se zvláštní jízda na okruh. Tady musím nezasvěceným vysvětlit, že je tím myšlen Železniční zkušební okruh v Cerhenicích u Velimi, kde se zkouší železniční vozidla, a to nejen z ČR. Toto místo je běžnému smrtelníkovi nedostupné, kdo ví, kdy se tam zase pojede ... A bylo rozhodnuto.

V pátek po práci jsem si doma zabalil nejnutnější věci a vydal jsem se na autobus. Autobus mne zavezl do Strančic, odkud do Říčan pokračuji vlakem. V Říčanech musím opět na autobus, a ten mne zaveze do Březí. Moc času v Říčanech nemám, proto mne číslice 7, ačkoliv je to prý šťastné číslo, vůbec nepotěšila. V tomto případě se totiž vyskytovala na informační tabuli o odjezdu vlaků v kolonce zpoždění. No, snad to stihnu...

Nestihl. Ani posměšná červená světla mi neukázal. Nezbývalo, než se vydat po svých. Naštěstí z dětství znám zkratku kolem koupaliště. Za tři čtvrtě hodinky už budu sedět v příjemné hospůdce a přede mnou bude stát čerstvě natočený pěnivý mok. Moje časové předpoklady se splnily, pobyt v hospůdce poněkud protáhl, i když jsem byl zklamán, že tam nesedí nikdo známý, nabízený odvoz do Babic jsem s díky odmítl, jednak jsem viděl konzumační lístek řidiče, ale hlavně nejsem ještě tak shnilý, abych nedošel po svých.

Do chaty jsem dorazil po půlhodince svižné chůze, venku už nebylo nic vidět, obhlídku objektu jsem nechal na ráno.

Pozdně jarní ráno v Babicích

Ráno jsem započal s obhlídkou objektu. S radostí jsem zjistil, že vosy si letos dřevník jako své sídlo nezvolily. Moji radost překazilo zjištění, že si našly skulinku ve stěně a udělaly si hnízdo tam. Ale rozhodl jsem se s nimi vycházet v dobrém. Škoda, že jsem s sebou neměl bonbón, abych jim ho na znamení míru věnoval.

Také jsem zjistil, že některé rostliny můžete hýčkat, zalévat, hnojit a stejně vám nevyrostou, jiné můžete vytrhávat, vykopávat a přece rostou. Mezi ty druhé se řadí zejména kopřivy a maliny, které zcela ovládly některé části pozemku. Nejsem zastáncem anglického trávníku, ale co je moc, to je moc. Jako základní cíl jsem si vytyčil proklestit cestu k potoku a ke kompostu. Netrvalo dlouho a úkol byl splněn. Od úmyslu sekat trávu mne odradilo množství kopretin a jiných lučních kvítků. Byla by to škoda.

Ale už je tu čas vydat se na cestu, vlak odjíždí z Prahy přesně v poledne, to znamená stihnout autobus z návsi po desáté. Vše vyšlo podle plánu a tak krátce před půl dvanáctou už netrpělivě stojím v Praze na Masarykově nádraží a vyhlížím parní krasavici. Přiznám se, že jsem spíš příznivce moderní techniky, ale parní lokomotiva je prostě mistrovské dílo, kterému neodolám.

Na nádraží jsem viděl Esmeraldu. Přezdívku dostala podle své barvy, jinak se jedná o rekonstrukci a modernizaci motorového vozu řady 810 (neboli pro "kryšpínovce" M152)

Ale už je tady, parní lokomotiva řady 475. Vlak přijel od Kolína opožděn, proto i z Prahy vyjížděl s desetiminutovým zpožděním. Do Peček dorazil něco po jedné. Když jsem viděl dav lidí, který se hodlal nacpat do motoráčku, který měl pokračovat na okruh, myslel jsem, že nemám šanci. Naštěstí přidali jeden vagon, takže jsem si i sedl.

Na okruhu momentálně žádné zajímavé vozidlo nebylo kromě .... PENDOLÍNA!!! Opravdu, na vlastní oči jsem viděl tento malý zázrak. Možná je to i naposledy, protože to vypadá, že tato akce skončí velkou ostudou. Vlaky zatím nejsou schopné na kolejích SŽDC (Správy železniční dopravní cesty, tedy vlastníka převážné části železniční infrastruktury v ČR) jezdit a není známo, kdy a zda vůbec budou závady odstraněny. Tak si je alespoň prohlédněte.

Po návratu do Peček jsem letmo proběhl burzu i výstavu, obojí mne zklamalo, no, to je trochu silné slovo, řekněme nezaujalo. Hudební vystoupení na náměstí také ne, takže jsem začal pomýšlet na návrat. Parní vlak supěl u druhého nástupiště, já jsem však dal pro jistotu přednost modernějšímu dopravnímu prostředku - novému pantografu řady 471 přezdívanému Ledovec nebo Ešus. První přezdívka je odvozena od vzhledu, druhá z toho, že je třídílný a vyrobený z hliníku.

Výlet jsem zakončil v hospůdce U České Koruny u nás na vsi. Vyslechl jsem zajímavý rozhovor místních štamgastů, kteří komentovali výkon jakéhosi fakíra, který se nachal na deset dní zahrabat v rakvi pod zem. Mistři se shodli, že je to totální blbost, že už ho nemusí ani vyhrabávat, a že si maximálně dokážou představit, že by je někdo zavřel na deset dní do hospody.